příhody strýčka Tadise
Tak. Strýček Tadis je zpátky. Svým životem protřelým žaludometem zahnal všechny okolnosti jenž mu stály v cestě (tuším že vás zajímá jaké že to okolnosti byly- inu, třeba strach o Mirka Dušína, kteréhožto právě chtějí zprovodit ze světa stínadelský svině) a je odhodlán odvyprávět své nové příhody; například tu o tom, jak tamto bylo vážně todlecto, ale pak se stalo tamto a todleto a bylo to v tom. Ale to bych už prozrazoval moc. Tak tedy:
Jak jsem se chtěl stát chlapcem, o nějž zoufalá děvčata opřou své slzami rozmočené lokny
I vycházel jsem o půl jedné z toho tajemnýho klubu a zdrceně si uvědomoval že ta šedovlasá ženská s mikádem není žádným z mých kamarádů co na mně měli čekat a že ten vzduch všude okolo voní územím plnym nepřátel toužících jenom po tom, narvat svůj nůž do mýho chřtánu a že budu muset jít ještě dlouho a dlouho a že je svět docela debil. Nech toho, ty debile! zapištěla kousek ode mně brunetka co se jí právě snažil zulíbat uši nabouchanej vyholenec, neřikala to světu debilovi, ale nabouchanýmu vyholenci a do toho ještě pozačala slzitý pláč. A kurva, teď bych měl asi zastavit a čekat jestli jí třeba nezačne mlátit a třeba mu pak říct ať toho nechá ne? řekl jsem si a kupodivu na tu myšlenku nereagoval zběsilým úprkem hodně, hodně daleko, ale zastavením a koukáním na nebe, snaživše se působit jako kdybych měl prostě chuť najednou stát a koukat na nebe. Je to dobrý, plešoun vodejde, já přijdu k ní a krásně trapně se budu ptát třeba Seš v pohodě? nebo Všechno dobrý? plánuju si to hezky- jenže ouha kurva fix- bruneta odbíhá, plešoun zůstává, odejít najednou by bylo trapný, zůstat stát taky a tak volím lehké poskakování na jedné noze. Máš potřebu poslouchat cizí rozhovory, vole? zeptal se mně a zatímco jeho náušnice se na mě koukala jak na špatně namířenou močovou na záchodovým prkýnku, jeho nohy se přiblížily na metr od těch mejch. Já sem tady jenom stál, kdyby se náhodou někomu něco stalo zakuňkal jsem s odvahou v análu. Komu někomu? zeptal se. Já nevim, někomu vyšlo ze mně, ne úplně z plna hrdel. Jí? obořil se a pozvedl levý obočí. Asi jí no pravím a odvaha z análu tlakem definitivně vypadla. Ona je píča konstatoval a bylo hotovo. Hm vybízídl jsem ho k polemizaci nad tímto názorem, ale asi to nebylo slyšet. Máš cigáro? optal se na závěr. Bohužel nekouřim odvětil jsem. Já taky ne zakončil to a já šel domů, jsa rád že sice nejsem chlapcem o nějž zoufalá děvčata opřou své slzami rozmočené lokny, ale živ, živ ano.
Jak jsem usnul při poslechu indie punkové skupiny, zdálo se mi o létacím balóně a při následujícím probuzení došel ke zjištění že právě hrající písnička se jmenuje Wake up in your dreams, což jsem si zdatně přeložil a minutu si připadal jako Neo z Matrixu
(což už je vlastně celá příhoda)
Jak jsem potkal těžkooděnce
Ech! zvolal Tadis když se proti němu při mírumilovném procházce kolem kostela Sv. Václava objevilo osm tmavě nabarvenejch kosmonautů s nápisem Policie na hrudi. Já jí nezabil! mohl jsem zařvat a následně buď v kleče prosit o odpuštění nebo se ukrýt střemhlavým skokem do popelnic s tříděným odpadem, ale já nikoho (až na slibnou budoucnost svým studijním přístupem, jak by pravila hnida) vážně nezabil a tak jsem si jen smyslně olízl rtíky, pohlédl na náměstí plné těžkooděnců drtících nevybouřené hooligany a říkal si že je dobré že už nejsem sparťanem, že už nejsem fotbalistou, že jsem ztratil kšiltovku s velkým hooliganským H (kterou jsem dosud nosil jen proto, že ta s písmenem G nutí k homofobním narážkám zatímco ta s H jen k těm fekálním) a že těm chlapcům dal někdo přes řiťky, protože okolí kostela Sv. Václava patří přece odjakživa nám, z kmene Šůva a našim bizonům. Jo a vlastně taky těm injekčním stříkačkám v těch divnejch keřích, ale ty ať si to vyříďej sami.
A protože si to strýček Tadis špatně předvypočítal, na příhodu o tom jak tamto bylo vážně todlecto, ale pak se stalo tamto a todleto a bylo to v tom, nevyzbylo místo ale v podstatě je to asi dobře protože máma mi říkala že to nikomu nemám říkat.
To, že na duševně erektivní, happeningově pojaté svatbě náčelníka Žána a nenáčelnice Anežky vzpláli třetího dne oslavování plamenem dvě tee-pee fungující jako alternativa pro altánky a že tam skoro uhořela jedna šestina mých bratrů a kytara a djembe jsou pořád nezvěstní.
Svět, nebo minimálně tenhle příspěvek, obsahuje násilí a zla i tak dost, tudíž jsem zákazu své matky upřímně vděčen.
