podivné náušnice
Ve středu, a od ní už uběhl nějakej ten pátek (minimálně dva určitě), mířím s deodorantem potříštěným podpaždím na sraz s dívkou, jejíž štíhlé, opálené nohy v šesté třídě základní školy rozpalovali mé katolické srdíčko do stavu, nad kterým by náčelník Benedikt XVI popadal s těží svůj homofobní dech. Dvacet metrů od koně a Václava (vždycky jsem doufal, že srazu u tohoto místa se vyhnu, jenže když vám napíše dívka, s níž jste na švp opékali špekáčky lásky, zatímco mladý pomocný pedagog na španělku drtil Tenkrát, když jsi mi Terezo řekla že ráda mně máš, je vám kůň u prdele) potkávám crustpunkera Vokouna, který mi z pozice věčného jebače udělí pár základních rad a pak kráčí dál, vstříc rudočerné revoluci. Pod pravým zadním kopytem se následně snažím vsugerovat si, že srazy (nebo rande vů) s dívkami, jsou pro mně denním pivsonem. Ale hácéčko mi stejně brní o stošedesátjedna.
Nestihnuvše narazit výraz chlapce, kterému je vše jedno a nějakej sraz mu může lízat koule, uvidím Terezu. Bez špekáčku i těch podivných náušnic, co je jednou měla ve škole. Divoké objetí hraničící s téměř až fotbalovým skokem do náruče mi pomůže při obavě z trapného uvítání, načež po chvíli již sedíme nad pivsonem za šestnáct. Plánovaná konverzační témata selhávají jak baterka v našem starém Fordu, takže nezbývá než přijít s alternativními způsoby zabavení se. Zkus tó! Boxni! naléhá na mně, ale já se nechci na tom podivém boxovacím přístroji ztrapnit a ukázat jí tak rychle, že zásoba svalsta z šesté třídy je obdobná té aktuální a tak radši komentuji stavbu mláceného přístroje do doby, než se situace začne zdáti jako neúnosná. Rozeběhnu se tedy, bang! a skóre mi ten sviň ukazuje o dvěstě nišží než jí. Debilní sviň. Mnohem zábavnější je poslouchat špatnej českej hip-hop a posílat s nim všechny rapery co si poslouchal jako malej do důchodu. Teď bych ráda něco udělala, možná se ti to bude zdát divný konstatuje náhle, lehce se červenaje. Vyděsím se a srdce mi ve svém skočném rytmu lehce zakopne, načež spustí tempo dvojnásobné. Vždyť máme v sobě druhé pivo a nohy máš pěkné Terezo, ale já si ještě vážně nejsem jist tím, zda-li už chci mít potomky! Můžu tě obejmout? usměje se sladce jak banánová šťáva, šťáva z banánů. Radši ne odvětím. Lžu. Ty jsi vážně hrozně hubenej podělí se se mnou o pocity z přilnutí našich těl. U Lucerny jí za stmívající podvečerní Vodičkovy ukážu, kde mně málem zmlátili náckové, pak jí ujede tramvaj, pak si plácnem a pak odjíždí, a já, mávaje jí z perónu duševně chválím své odhodlání vedoucí k nepřítomnosti závěrečného políbení, ať už jakékoliv délky či rozměru.
Od osmnáctého prosince se ale samozřejmě udály i hlubší událostě. Například k ježíšovi jsem své matce daroval lžičku na kečup, při brigádnické účasti na malostranské Travesti šou jsem poprvé viděl Hanu Zagorovou s koulema a na plese mé neprestižní studovny mi paní ředitelka řekla, že jsem fajn kluk. Což je ale všechno natolik hluboké, že bych o tom již dále nepsal.
Terezu jsem opět spatřil za tři dny, v běloskvoucím tričku, s vlasy pozitivně rozpuštěnými, v hospodě Na Slamníku, kde toho večera hrálo oblíbené chlapecké duo. Po třetím pivu a posledním akordu drtivého deathfolku sestupuji z pódia. Takže, za prvé, moc se mi to líbilo, skvělý fakt, ty texty jsem občas moc nechápala ale to je možná účel. Za druhé, jsem fakt pyšná na svýho bejvalýho spolužáka a za třetí, můžu tě obejmout? bez váhání jí spadnu do náruče a nasávám aroma jejích kadeří, jež z mého pohledu v onom bodě dosahují svého vrcholu. Žel, ve chvíli kdy váhám zda-li není taková vůně důvodem proč Terezu požádat o ruku, nohy, hlavu a tak vůbec, usedá u vedlejšího stolu na klín staršího chlapce se skinheadskou vizáží, který hraje v kůl kapele a umí se sexy kroutit s baskytarou. V tu chvíli můj cit stoupá vzhůru ke skalním výšinám. A oni se po chvíli rozloučí a mizí v nedohlednu, nebo spíš za dveřmi.
V podstatě mi to přijde docela zábavný, ale je to taky trochu jeblý. Že chci jen děvče, které mně nechce, a když mně to děvče, co jsem ho chtěl, začne chtít taky, tak ho radši už nechci. Taková, jak by řekl Ivanovič, středně trapná jeblost.
Lepší než sekerou do hlavy, světelnym mečem mezi půlky a Thompsonem 1928 do všech zbývajících funkčních orgánů, dá se říci.
